V těsné blízkosti bývalého hradního areálu se nachází altán, který nechal zbudovat v roce 1798 vévoda Petr Kuronský. Nejenom v případě ratibořického zámku, ale i zde jako stavební materiál posloužilo zdivo hradních rozvalin nacházejících se v těsné blízkosti. Pro nás je toto místo zajímavé nejenom svou architekturou a příhodnou polohou poskytující překrásnou vyhlídku, ale také tím, že právě sem spisovatelka Božena Němcová umístila setkání babičky a jejích vnoučat s paní kněžnou.
V roce 1912 byla pro chatrný stav objektu sejmuta jeho svrchní část a nahrazena dřevěnou stavbou na zpevněné kamenné podezdívce. Špalek z mohutné jedle, umístěný uprostřed altánu, býval připomínkou lidové pověsti o silném Ctiborovi. Rozhled do tří stran umožňuje devět velkých polokruhových oken. Při pohledu východním směrem můžeme už jenom tušit pod korunami stromů ukryté zbytky dříve významného Rýzmburského hradu. Pokud náš zrak zamíří k severu, spatříme hluboko dole bývalou oboru, kterou protéká řeka Upa, proti nám památný Boušín, který ve svém díle oživuje spisovatel Alois Jirásek, a v pozadí panorama Jestřebích hor. Na levé straně se nám otevírá pohled na Červený most, zalesněnou Škopovu stráň a les Hluboký se Zlámaným potokem. Z dochovaných zpráv se dovídáme, že bývaly častým místem úkrytu žernovských obyvatel a jejich dobytka před válečným nebezpečím. Naposledy tomu tak bylo v roce 1866.
V soupisu majetku náležejícím Rýzmburskému panství, pořízeném v roce 1600, je zmínka o tom, že na konci obory poblíž hradu při levém břehu řeky Upy stával mlýn o dvou moučných kolech s olejnou a pilou, ke které se plavilo dříví po řece. Zbytky starého náhonu a splavu byly po zrušení mlýna ještě dlouho patrné.
Vyslechněme si nyní příběh, se kterým se možná malá Barunka prvně seznámila právě zde a později, jako začínající spisovatelka, jej ve svých báchorkách a pověstech zprostředkovala širokému okruhu čtenářů.
Rýzmburs/ý dvůr, k náchodskému panství patřící, byl za starých časů velký a ohromný hrad, kolkol lesem obhražen. Od západní strany se vjíždí do brány, k půlnoční straně vede všakjen ouzká stezka po příkré skále k řece Upavě, která se pod skaliskami plíží. Dříve bylo to, teď tak malebné údolí na břehu řeky, celé jedlemi porostlé a jen na místě, kde podnes Na mlejništi říkají, byla malá charouzna, patřící ovčáku Ctiborovi. Jednoho dne jel pán hradu z procházky a potkal milého Ctibora, an velikou jedli na rameně nesl; myslil, že ji vítr porazil a Ctibor že ji našel a domů si ji odnáší; i obořil se naň hněvivě, pravě: „ Pročpak ty bez mého dovolení mé dříví kradeš? “ Bože zachraň!pane rytíři, já ji neukradl, já jsem si ji vytrhl, bych si mohl můj barák trochu pospraviti. ” Ze bys byl tak silný, “ pravil trochu nedůvěřivě rytíř, neboť nebyl Ctibor velký, ač dosti složité postavy. „I což je o sílu, ” odpověděl Ctibor, pořádještějedli na rameně drže, „ kdyby jen něco lepšího na zub bylo. “ – „Nu, a co bys tedy potřeboval, abys byl ještě silnější? “ – Kdybych měl asi dva pytle hrachu, několik uzenin a vědro dobrého vína; pak se chci s každým obrem prát. í ‚ „Dobře, máš to míti; přijď si zítra pro to na hrad “ „S radostí! “ poděkoval se Ctibor a vesele s jedlí domů kráčel, Rytíř se do hradu vrátiv, hned přikázal, až druhý den Ctibor přijde, aby mu dali, oč bude žádat.
Druhý den stáhl Ctibor ženě s postele cíchu, šel si pro hrách. I naměřili mu do ní hrachu, takže se ho bezmála čtyři korce do ní vešlo, dali mu několik hodných uzenin a pak se dívali všichni, jak to na sebe naloží; ten to však bez velké obtíže na záda vložil, aniž v něm kostka zapraskla, a s radostí spěchal domů.
Několik dní nato byl z Prahy veliký turnaj vypsán, ku kterémuž se všichni rytíři sejíti měli, Byl to prý tenkráte způsob, že každý rytíř jednoho silného panoše si držel, kteří se na místě jich při turnaji potýkali. Rytíř Rýzmburs/ý neměl žádného panoše, na kterého by se byl mohl docela spolehnouti, že s ním cti dojde. Byl u velké nesnázi; tu si vzpomněl na Ctibora a ihned pro něho poslal. „ Chceš-li pak, “ ptal se ho, „ke mně do služby vstoupit, já bych tebe mohl potřebovat; a naučíš-li se zbraní zacházet, nechám si tě a budeš se do smrti dobře mít. “ – „ Milerád, můj drahý pane, “ řekl potěšen nad takovým živobytím Ctibor, „proč bych se tomu nenaučil, vždyť jsem dost silný k tomu. “ Musil se tedy milý Ctibor učiti všemu, co potřeba bylo panoši věděti; pochopil všecko snadně, a v brzkém čase stal se z něho statný panoš. Uplynul čas určený a rytíř se svými lidmi do Prahy se odebral Byli již z celých Čech rytíři pohromadě a i mnoho cizinců, obzvláště se povídalo mnoho o jednom, který prý velmi silného obra u sebe měl.
Když nastal již den k turnaji určený, sjeli se všichni na ustanoveném místě, kde pro pány a paní lešení skvostnými kobercemi obvěšené připraveno bylo, před nímž se panoši potýkali. Když se shromáždili, vjeli v obhražené místo dva panoši na krásných koních, jeden byl onen vyhlášený cizinec, druhý českého rytíře panoš. Po malé chvíli byl cizinec vítězem; tak se stalo několika, pročež se již čeští páni horšili a cizinci radovali. Tu přišla řada na Ctibora. Když předejel a cizí toho, jak se zdálo, nepatrného mužíka spatřil, řekl k němu:
Jakpak se ty, neplecho, můžeš opovážit se mnou se potýkat, tebe rozmáčknu jako tento kámen!“ A vezma kámen oblátkový do ruky, zmáčknul jej tak, že mu prach v ruce zůstal.
, Inu, “ řekl Ctibor a přiklusal k němu, „pročpak bysme se potýkali, vždyť jsme si jaktěživ nic zlého neudělali: podejme si raději přátelsky ruku. “ S opovržením podal mu cizinec ruku, a Ctibor ji popadl a zatočil a panošem s koně dolů tak nerázně o zem smýknul, že mu ani jedinká kůstka celá nezůstala. „Myslíš, že jen u vás umějí kameny mačkat, “ řekl vítěz a z ohrady vyjel. Tu se ale pán zahanbeného obra vzchopil a zlostně z města ujížděl. Ctibor se ale za ním pustil, a dohoniv vůz, popadl jej za kolo tak, že kus loukotě s třemi špicemi utrhl. “ Tak se, pane, neujíždí, ” křikl na omámeného rytíře, „ dříve zaplaťte ” (byl to snad způsob, že který prohrál, vítězi něco dáti musil). Chtěj nechtěj cizinec musil se vrátit a zaplatit. Ctibor však za svůj hrdinslý čin se stal rytířem a dostal do znaku kus loukotě s třemi špicemi. Žil dlouho a byl konečně vedle Rýzmburského rytíře v kostele na Hořičkách pochován
Taková je tedy pověst, která se váže bezprostředně k těmto místům.
Z iniciativy Osvětové besedy Žernov, jmenovitě pana Vlastibora Štyranda, byla v roce 1956 provedena oprava shnilé vazby altánu a v dalších dvou letech z přilehlých polozbořených objektů vybudována výstavní síň a provedeny další stavební práce na úpravě okolí. Celá akce si vyžádala nemalé finanční náklady, a především velké pracovní úsilí a obětavost brigádníků. Po těchto úpravách se počet návštěvníků altánu pohyboval od 16.500 do 20.500 osob ročně lO . V osmdesátých letech se však stále větším problémem stávalo trvalé udržení průvodcovské služby, až nakonec v roce 1986 byla výstavní síň uzavřena a altán ponechán volně přístupnýll . Nečinnost Osvětové besedy vedla radu ONV k rozhodnutí uvedenou organizaci k 1. 7. 1987 zrušit. V dalším krátkém období se provozovatelem této památky stalo Muzeum Boženy Němcové v České Skalici 12
V červnu 1981 byla otevřena 7,5 km dlouhá naučná stezka vedoucí od staré školy v České Skalici přes Ratibořice až na altán. Za tím účelem bylo nutné provést ve zmíněném objektu určité stavební úpravy, mezi které patřilo vybourání a vyzdění kamenné branky, její osazení mříží, přesměrování přístupové cesty apod.
V rámci restitučního vyrovnání byl altán po roce 1989 vrácen spolu se sousedním dvorem původním majitelům. V současné době je se svými přilehlými výstavními prostorami na pokraji zkázy.

Zdroj: www.knihovnazernov.webk.cz