Západně od Žernova nad řekou Úpou se nacházejí zbytky historicky významného hradu, který byl v minulosti střediskem rozsáhlého rýzmburského panství. Během své existence prošel údobím rozkvětu i úpadku, až nakonec v roce 1601 se stal součástí náchodského panství. Kdy a kým byl založen se již asi nikdy nedovíme, a tak nezbývá, než se alespoň pokusit určit přibližnou dobu jeho vzniku a okolnosti, které s tím souvisely.
Politické úspěchy Přemysla Otakara I. dokázal úspěšně zúročit v hospodářské a kulturní sféře jeho syn Václav I., který panoval v letech 1230 – 1253. Většího rozkvětu země se snažil dosáhnout osídlováním dosud pustých oblastí spojeným s přeměnou lesů na úrodná pole. Tato kolonizace vlastně trvala až do 14. století a její součástí bylo zakládání měst, jako středisek řemeslné a obchodní činnosti, obcí, které zajišťovaly zemědělskou produkci, a hradů jako pilířů obranného a bezpečnostního systému Vpád Tatarů v roce 1241 tento strategický záměr ještě posílil. Obyvatelé našeho kraje měli s těmito divokými hordami také svoji zkušenost. Leccos nasvědčuje tomu, že k proniknutí do vnitrozemí jim mj. posloužila i stará karavanní cesta, která v opačném směru vedla z České Skalice přes Žernov na Úpici a Trutnov a dále do Slezska a Polska. V úvodní kapitole je o této komunikaci zmínka v souvislosti s hustotou a kvalitou opevnění, které tuto cestu lemuje. Není vyloučeno, a zdá se to velmi pravděpodobné, že výstavba nedalekých hradů je právě konkrétní odpovědí na uvedené nebezpečí.
Záporným jevem těchto přeměn byla skutečnost, že ráz Václavova blízkého okolí se poněmčoval. Přispívala k tomu i dvorsko-rytířská kultura, se kterou do českých zemí pronikalo gotické umění. Podle německého vzoru se hrady začaly budovat na strmých skalách a vysokých kopcích a s tímto novým obranným systémem se prosadil také nový módní trend při volbě jejich názvů, které v té době bývaly převážně německé .
Ještě jedna věc má svůj původ ve 13. století. Teprve od časů Václava I. potomci dědili jména vzatá od hradů, i když jimi již nevládli . Tato okolnost dosti ztěžuje rozlišování skutečných vlastníků hradu od těch, kteří od něho odvozovali pouze svůj původ. V případě Rýzmburku musíme mít navíc na paměti, že u Duchcova existoval jeho významný jmenovec . Také po našem hradu dostal pojmenování zámožný a ve 14. století již značně rozvětvený rod, který nosil zlatý třmen ve štítě a později se dělil na větve Jestřebských (Jestřibských), Rašínů, Vřešťovských a Licků. Rašínové a Lickové byli ve stavu panském. Uvedené okolnosti a zejména skutečnost, že v polovině 14. století celá řada rytířů se vykazovala přívlastkem „z Rýzmburku“, svědčí o tom, že doba počátku hradu v té době již byla značně vzdálená. Páter Ludvík jeho vznik klade do doby, kdy „okolnosti nutkaly pány a rytíře zpupnou samostatnost na králi svém dobývajíce,“ stavěti si tvrze a hrady pevné .
Královské hrady, které měly posílit pohraniční obranný systém, mohly být budovány na zcela odlehlých místech s tím, že podhradí při nich vzniklo následně. Takovýto postup umožňovala silná státní pokladna. Jinak tomu bývalo u hradů rytířských, kde možnosti investora bývaly nesrovnatelně skromnější. Zmíněná situace předpokládala nejprve existenci nebo vybudování hospodářského zázemí a zajištění dostatečného počtu pracovních sil. Tento postup měl obecnou platnost a nepochybně v daném pořadí byly založeny Žernov a původní rytířský hrad Rýzmburk. Také v tomto případě byl pro něj vybrán německý název, který byl odvozen od jeho obří velikosti, podobně jako tomu bylo u sousedních hradů, které obdržely pojmenování podle použitého stavebního materiálu, tzn. červeného a bílého pískovce.
Nejenže se různí názory v datování počátků existence hradu, ale i v hodnocení jeho velikosti, přesněji řečeno v otázce, jestli jeho konečná podoba a velikost byly výsledkem dlouhodobého stavebního vývoje, na jehož začátku byla malá bezvýznamná tvrz, nebo nedlouho po jeho založení zde vznikla stavba hodná pojmenování Obří hrad neboli Rýzmburk. V této souvislosti je patrně namístě brát vypovídací hodnotu jména naprosto vážně, protože v pozdější době porovnání velikosti hradu s podobnými stavbami v blízkém či vzdáleném okolí by již nevyznělo tak přesvědčivě.
Rýzmburk pochopitelně nezůstal stranou zájmu historiků, co se majitelů týče. Pokusím se proto alespoň heslovitě uvést některé poznatky, ke kterým dospěl při svém studiu archivních materiálů na náchodském zámku P. Josef Myslimír Ludvík a dále pak jiný renomovaný historik August Sedláček ve svém díle Hrady, zámky a tvrze království českého.
Jako první známý majitel hradu je připomínán mezi léty 1319 46 AI z Rýzmburku, který seděl na Vřešťově a o kterém je známo, že mu patřil i Třebešov.
V bitvě u Kresčaku v roce 1346 spolu s Janem Lucemburským padl také Líček z Rýzmburku. Upomínkou na tohoto Líčka může být původní název Lhotek, které se někdy v oné době nazývaly Lhota Líčkova.
Mezi držitele hradu, alespoň zčásti, je dále počítán v letech 1358 – 71 Pešek ze Stračova (tvrz mezi Hradcem Králové a Hořicemi) spolu s Mladotou (patrně bratři), který je připomínán v roce 1380 také jako pán na Hořičkách.
Peškův syn Beneš z Rýzmburku držel roku 1395 Rýzmburk i Stračov, na nichž zapsal strýci svému Benešovi Krčínskému 1200 kop. V roce 1405 je zmiňován také jako pán na Hořičkách po svém strýci Mladotovi. Roku 1415 tentýž Beneš prodal úrok na zboží svém rýzmburském kvadrianovi a klášteru v Hradci a konečně roku 1417 Peškův syn Beneš věnoval manželce své Anně 250 kop na Rýzmburskou tvrzi a dvoru poplužním a městečku Žernově. Zemřel nedlouho potom. (První dochovaná písemná zpráva o Žernově).
Páter Ludvík svoje bádání rozvádí dále, ovšem není snadné vyloučit záměnu jmen a rozlišit skutečné vlastníky hradu nebo alespoň spoluvlastníky od těch, kteří z Rýzmburku pouze odvozovali svůj původ. Tak tedy v letech 1320 – 1361 byl pánem na Brandýse n. O. Jan z Boskovic, který měl čtyři syny: Oldřicha, Tasa, Vaňka a Ješka. Tas či Tašek z Rýzmburku v roce 1366 řeholním kanovníkům v klášteře P. Marie v Jaroměři prodal své dědictví, ves Ríkov, s vědomím svých synů Beneše a Rubína. Několik roků předtím již Rubín zmíněnému klášteru prodal ves Doubravici. Krátce před rokem 1400 vdova po Rubínovi Luchna a jeho synové Aleš a Beneš tento prodej znovu potvrdili. V roce 1400 Beneš z Rýzmburku, seděním na Krčíně, je uváděn jako patron chrámu Páně na Hořičkách12
V držení Rýzmburku je potom v letech 1426 – 1427 uváděn Oldřich z Černčic jako člen nechvalně známého spolku, který spolu s ním tvořili Jan Městecký z Opočna a Hynek ml. z Červené Hory. Dne 6. ledna 1424 byli u Dubna na hlavu poraženi Janem Žižkou. Oldřich z Černčic obdržel hrad za svou loajalitu vůči Zikmundovi Lucemburskému. V této souvislosti Bezold uvádí, že „Zrnownyk haus“ se tuto hrad náš jmenuje. (DD. 4, f. 83. Fr. v. Bezold II, 166).
Na opačné straně pomyslné barikády stál Aleš Vřešťovský z Rýzmburku, husitský hejtman a od roku 1420 velitel polních vojsk, který již nevlastnil hrad, ale pouze přívlastek připomínající jeho původ. Jako zemskému správci, který tento úřad zastával v létech 1433/6 však musíme přisoudit spoluodpovědnost za osudnou bitvu u Lipan v roce 1434, tzn. v době jeho úřadování, které ukončil předáním správy země králi Zikmundovi. Roku 1432 se připomíná Arnošt z Kácova, jenž svědčil v privilegii dané Dobrušským,
Historické prameny se dále zmiňují i o Janu Zajíci z Hazenburku, jenž si roku 1456 „nápady královské po nebožce Anně, vdově Benešově a věno její na hradě Rýzmburku čili Žernovech, vyprosil”. Dostal je roku 1463 i přes odpor Beneše z Rýzmburku, patrně toho,který byl pánem na Ratibořicích.
V roce 1487 koupil Rýzmburk syn Jiřího z Poděbrad, Jindřich kníže Minstrberský, pro Petra Adršpacha z Náchoda, jehož byl poručníkem. Petr učinil Rýzmburk svým sídelním hradem k němuž připojil své rodinné a přikoupené statky. O knížeti Minstrberském je známo, že to byl člověk vlídné povahy. Jako hospodář však úspěšný příliš nebyl, což ve svém důsledku znamenalo, že upadal do stále větších dluhů. Petr Adršpach si v tomto směru nevedl o nic lépe a vzniklé ztráty musel hradit postupným rozprodáváním majetku. Ve snaze předejít nejhoršímu, převedl v roce 1508 část panství, tzn. hrad Rýzmburk, městečka Úpici, Kostelec, Žernov a Červenou Horu a vesnice všechny, na svou manželku Elišku ze Smiřic a její děti. Neutěšená finanční situace ho donutila v letech 1516 – 19 prodat hrad pustý Vizmburk s poplužním dvorem, městečka Upici a Kostelec, 17 vsí obydlených a 2 vsi pusté Janu Špetlovi z Janovic (pán na Náchodě). Nakonec pro velké dluhy musel zastavit v roce 1527 panství Rýzmburské, ratibořické, červenohorské a dědičné právo na Litoboři Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a Janu Krušinovi z Lichtenburku. Podobně jim o rok později zastavil i zboží skalské.
O šest roků později prodali věřitelé to, co z obojího panství zbylo, Janovi z Pernštejna. Jednalo se o hrady obývané Rýzmburk a Skály, hrady pusté nebo zbořené Červená Hora, Střmen, Bystré, Adršpach, tvrz pustá Ratibořice, městečka Stárkov, Žernov, Červená Hora, 22 vsí obydlených a 7 vsí pustých15 . Nový majitel však měl tak rozsáhlé panství, že na nově nabyté zboží se sotva kdy přijel podívat. Bylo jenom otázkou času, kdy Rýzmburk opět změní svého majitele. Kupce, který byl ochoten zaplatit 6.050 kop, našel roku 1544 v Bernardu Žehušickém z Nestajova, purkrabím hradeckého kraje. Seznam zakoupeného majetku byl ve stejném rozsahu jako zboží, které po Petrovi Adršpachovi získali věřitelé. Nástupem nového majitele nastala pro Rýzmburk a Žernov doba obnovy a rozkvětu. Nemalé panství ještě rozšířil a hrad přebudoval ve výstavné a pohodlné sídlo. Práci zde řídil stavitel Vlach Antonín Kaprynal, kterého si Bernard oblíbil a dal mu za manželku selskou dceru Dorotu Vopičkovou ze Lhoty. V roce 1563 však Bernard zemřel, aniž by po sobě zanechal nějaké potomky. Pochován byl na Hořičkách. Podle závěti zemřelého veškerý majetek připadl jeho strýci Janovi, který však byl chatrného zdraví a svého předchůdce přežil pouze o jeden rok. Přestože Jan měl dceru Annu, dědicem celého panství se stal Bernardův bratranec Hertvík Žehušický z Nestajova.
Nový pán bydlel střídavě na Rýzmburku a na Svojanově. Ve staré gruntovní knize Stárkova je zpráva o tom, jak v roce 1573 Hertvík vyhověl žádosti stárkovských konšelů ohledně povolení městské pečetě. Toto úřední náčiní jim zhotovil zámečník na Rýzmburku za 13 grošů a byl na něm zobrazen medvěd stojící vedle stromu a nápis: „Městečko Stárkov„. Přestože italský stavitel se svými předešlými pány dobře vycházel, s Hertvíkem se dostal do sporu ohledně zadržování mzdy. Případ musel řešit dokonce komorní soud, který Hertvíkovi uložil dát celou věc do dvou neděl s Vlachem do pořádku.
V roce 1578 Hertvík zemřel a období prosperity vystřídalo období úpadku, jehož průvodním jevem bylo rychlé střídání majitelů a výprodej panství. Zasloužily se o to tři Hertvíkovy sestry, které si mezi sebou rozdělily majetek. Rýzmburk připadl manželce Adama Úlibského z Ujezdce a Kounic Magdaléně, která nejprve prodala Lhotu Řešetovou, Velký Třebešov, dvůr Heřmanice, Hořičky a jiné části, roku 1582 prodala Ratibořice, Lhotu pod Hořičkami, Chlístov, Křížanov, Zábrodí a poplužní dvůr na Žernově (v prostoru čp. 38, 39 a 48) a o několik let později postoupila Litoboř.
V roce 1589 už jenom torzo kdysi rozsáhlého panství odkoupil Bedřich z Kounic a Ujezdce, hejtman hradeckého kraje. Jeho manželka Anna měla od něho statek v Olešnici, který roku 1592 přenechala panu Kochánkovi z Kochánku výměnou za jeho dvůr na Žernově. Ale i ten v roce 1600 prodala panu Jindřichovi Strakovi z Nedabylic a na Rešetové Lhotě.
V roce 1595 se stal novým majitelem Rýzmburku Vilém z Talmberka, který byl patrně posledním pánem, který na starém hradě bydlel. Za získané zboží byl ochoten zaplatit 18.750 kop grošů českých.
Nedlouho potom však zemřel a jeho právoplatným dědicem se stal bratr Jan, který bydlel na Smilkově (mezi Benešovem a Milevskem). O Rýzmburk neměl zájem, a proto jej 12. dubna 1601 prodal Albrechtu Václavu Smiřickému za 8.000 kop gr. č. Kontrakt byl uzavřen v Kostelci n. Černými lesy. Ve výčtu prodaného zboží se uvádí –
Hrad dobře vystavěný z kamene, ve své ohradě uzavřený a bezpečný. Světnic a pokojů pěkných jest v něm třináct, ano také jiných ještě světnic z kamene vystavěných, jakož i sklepů klenutých nad i pod zemí. Vystavění toho nyní by mnoho tisíc stálo a to se mírně počítá.
Předhradí obsahuje dvůr prostorný (následuje popis). Pivovar: Dělá se v něm obyčejně jedna várka týdně na osm sudů na výstav. Obora pod samými okny. Ovčinec blízko hradu na místě suchém. Chmelnice pod týmž ovčínem a při ní zahrada na vaření.
Mlýn na Úpě nad oborou poblíž hradu na levém břehu o dvou kolech moučných. Při něm jest olejna. Též při tom mlýnu pila stojí (po zániku mlýna, který stával pod Šibeniční roklí, byl ještě dlouho patrný starý náhon). Druhý mlýn v Olešnici o dvou kolách nově založený.
Dvůr Kochánkovský na Žernově nově vystavěný. (dnes čp. 8 s okolní zástavbou)
Krámy masné v Zernově a v Cervené Hoře.
Vápenka ve Všelibech.
Lesy a rybníky (následuje výčet).
Od té doby již hrad trvale obýván nebyl, takže postupně chátral. V roce 1628 se jeho stav popisuje takto: od neobývání pustý.“ Roku 1634 byl vypleněn císařským vojskem (patrně ale víc dvůr než neobývaný hrad). Ze zprávy z roku 1638 vysvítá, že hrad měl dvě věže. V roce 1641 neopatrností nějakého tesaře vyhořel, takže zůstaly zachovány pouze dolejší světnice. V dalším roce byly provedeny určité opravy, které ale celkové zkáze nezabránily. V této souvislosti se píše, že na jeho opravu bylo ve Žďáru (les poblíž Olešnice) podťato 10 kop „drv.“ Jsou však ale pochybnosti, jestli tuto opravu lze vztáhnout na hrad, nebo na dvůr. Největší škodu však hradu nepřineslo ani tak pustošení Švédů koncem třicetileté války, nýbrž lidská zvůle při přestavbě Rýzmburského dvora koncem 17. století, při stavbě ratibořického zámku v letech 1705 – 1708, altánu v roce 1798 a při podobných akcích v blízkém okolí. Na perokresbě z roku 1836, která je součástí farní kroniky, jsou ještě dobře viditelné podstatné části hradního zdiva, i když všechny tři zmíněné akce byly již realizovány. Rovněž sklepní prostory byly v té době ještě vcelku zachovalé. Dnes se však nad historií Rýzmburského hradu rozprostírá zapomnění a nad jeho zbytky vše prostupující les.

Zdroj: www.knihovnazernov.webk.